Výstava
Ráda bych se s vámi podělila o svoje poznatky a postřehy, které jsem doteď získala s Abbey.
Všude se dočtete, že je nutné pejska na výstavy připravovat už od štěněte. No něco pravdy na tom jistě bude. Pokud však jste, stejně jako já, začátečník, asi vás to zpočátku vůbec nenapadne. Já se rozhodla pro první výstavu až bylo Abbey 16 měsíců. Poslední den druhé uzávěrky jsem honem běžela podat přihlášku a teprve po tom jsem začala uvažovat o následcích tohoto činu. Zasedla jsem k internetu a začala horlivě "gůglovat" informace a prohlížet pečlivě stránky, kde byla o výstavách jen zmínka.
Na přípravu od štěněte bylo u nás už jaksi pozdě. Varování, že pes od boudy na výstavu nepatří, jsem dělala, že nevidím
. Návod na výstavní střih jsem shlédla a upnula své naděje raději k psím salonům 
Podrobně jsem si přečetla, jak na postoj a pohyb a raději shlédla i nějaká videa. Alespoň něco jsem mohla s Abbey nacvičit. Pak jsem taky nastudovala, jak se obléknout a jaké koupit vodítko.
Takže jsme se po procházkách a vyblbnutí věnovali trénování pohybu v kruhu, postoje a taky ukazování zoubků. No nic excelentního to nebylo, ale tak nějak to šlo. Každý den chvilku a Abbey začala tu šaškárnu alespoň mírně akceptovat.
S blížícím se datem výstavy jsem se rozhodla zavolat do psího salonu a nechat Abbey ostříhat. Naštěstí jsem narazila na salon, kde byla velmi milá slečna, která už se stříháním flatíka měla zkušenost a ujistila mě, že si poradí i s hyperaktivní povahou. Tak jsem naložila Abbey do auta a jela tam. Předala jsem ji slečně, vyměnily jsme si telefonní čísla a za tři hodiny nashledanou. Snad nejdelší tři hodiny, co jsem kdy zažila, jelikož jsem Abbey tak dlouho samotnou nikde nikdy nenechala.
Sedla jsem si na blízkou zahrádku, telefon před sebou, čekala jsem a přemýšlela, jak asi bude rošťanda zarostlá vypadat za ty tři hodiny. Po dvou a půl hodinách konečně přišla sms. Do salonu jsem málem běžela. No skoro jsem ji nepoznala. Pokud máte psíka zarostlého delší dobu, může to pro vás být taky trošku šok. Byla krásná a jako bych jí ty tři hodiny snad nechyběla. Dala najevo, že si mě všimla, ale dál se věnovala zkoumání obchodu. Byla spokojená a veselá a to pro mě bylo důležité, ze stříhání si žádné trauma neodnese. Po rozhovoru se slečnou jsem nabyla dojmu, že ji celou dobu nechala dělat, co se jí zlíbilo, chodila za ní s nůžkami a 
stříhala pokud byla zrovna v klidu
. Dále jsem taky dostala pár rad, jak se postarat o srst, lososový olej kvůli lupům a nakonec i vytoužené výstavní vodítko, které jsem nemohla sehnat. Se salonem jsem byla spokojená a odcházela jsem s dobrým pocitem a rozhodnutá, že stříhat budeme příště zase tam.
Jestli čekáte, že se potom Abbey týden nehla z gauče, aby si nepokazila "účes", mýlíte se. Hned ze salonu jsme běželi hrát si na louku a až do výstavy jsme chodily normálně ven, přípádné bláto jsme vyčesali a bylo to.
V den výstavy jsme si přivstali a šli ještě na procházku, zbalili jsme misku, vodu, pamlsky, deku, potřebné papíry a vyrazili jsme. Po příchodu na výstaviště jsme trošku šokovaně koukali na psíky v klíckách, boudičkách nebo dokonce na stolcích. Abbey šla celou dobu na vodítku a potom seděla nebo ležela na zemi. Nezdá se, že by tím nějak utrpěla. Našli jsme náš kruh, před začátkem vystavování jsem okoukli pár trénujících a párkrát si kruh zkusmo oběhli.
Pak už jsme koukali jak se vystavuje a posuzuje, snažili se na poslední chvíli pochytit, co a jak. Prostě začátečníci. Ze všeho jsem byla jak Alenka v říši divů a jen čekala, kdy na nás přijde řada.
Konečně to přišlo. Nasadila jsem výstavní vodítko a ještě narychlo Abbey přelízla srst na krku. Jdeme na to. Naštěstí před námi byla naše sestra Akira, která už nějaké výstavní zkušenosti měla. Takže jsme se měli podle koho řídit. Seřadili jsme se, proběhli, zastavili. Pan rozhodčí každému podal ruku, pohladil pejska a překontroloval zuby. Pak už posuzoval každěho jednotlivě. Jedno kolečko, trojúhelník, do postoje, tak ještě tam a zpět a ještě jednou do postoje. Akira tam je nějak dlouho. Konečně se pan rozhodčí zvedá, podává paní složku a ta i s Akirou odchází. Jsme na řadě. Běžíme jen jednou dokola. Nevím, co to znamená, ale stavím Abbey do postoje, jak jen to jde nejlíp. Z posudku zaslechnu pár pochvalných slov, ale moc chytrá z toho nejsem.
Máme si stoupnout opodál a čekat. Zase nevím, co to znamená. Paní vedle kruhu mě ujistí, že je to dobré znamení :-). Za chvíli se k nám přidávají další. Je nás asi sedm nebo osm a pan rozhodčí nás pobízí do pohybu. Občas někoho vybere, podá mu ruku, poděkuje a rozloučí se s ním. Ubývá nás. Už jsme jen dvě. Tak ještě kolečko a postoj. Před námi přistává dvojka. Mám ohromnou radost. Chválím Abbey, dostaneme složky a utíkáme z kruhu :-). Všichni máme radost, ale na konec posuzování nečekáme. Napoprvé to stačilo a tak jdeme ven, aby se Abbey trošku proběhla. Cestou kolem stánků jí koupíme nějaké mlsky a hračku za odměnu.
No na to, že jsme tam šli s minimální přípravou a psíkem od boudy to nebylo špatné :-) A ani na další výstavě jsme se neztratili, takže určitě ještě nějaké zkusíme :-)